O mlýně 



Na Slovensku v Tatrách kdysi dávno za dob statečných rytířů a hradních panen žil byl mladý tulák Lhotka. Mladík obcházel kraj a radost lidem dělal tím, že hrál krásné melodie na flašinet, který stále nosil všude s sebou. Když hrál, i příroda si prozpěvovala jeho líbeznou melodii z flašinetu. Ve dne spal, večer hrál, kudy krajem šel, tudy radost melodií svou rozdával. Tak se stalo, že tuláka jednou nohy donesly až do našeho krásného Jihočeského kraje. Nikoho neměl, nikomu nechyběl, proto když i jeho okouzlil ten krásný Novohradský kraj, začal se potulovat sem a tam a nechtěl jít již dál.

Když k ránu jednou usínal, našel si jako vždy skryté místo v hustém lese v blízkosti rybníku, tak, aby ho přes den nikdo nenašel a nevzbudil a on mohl načerpat síly na noční toulky. Odpoledne ze spánku tuláka vyrušil hlas ženy, která si pobroukávala při máchání prádla v rybníce melodii, kterou on předešlý den na flašinet hrál. Tulák pozoroval z houští mladou ženu, která jej uchvátila ihned nejen zpěvem, ale i svou krásou, nedalo mu to a začal se o ní více zajímat. V noci když usínal, nevšiml si, že na hrázi rybníka je mlýn. Holčina, kterou pozoroval, po vymáchání prádla cupitala s nůší vypraného prádla přímo k tomu mlýnu a schovala se do dvora.

Tulák udělal, co nikdy předtím ještě neudělal, nepokračoval dál krajem, aby se nechal překvapit, kam ho nosy ponesou, ale zvědavost po tom dozvědět se více o mladé dívčině ho doslova přikovala k rybníku. Po západu Slunce se vždy odvážil jít blíže k mlýnu a doufal, že se mu podaří přes okno spatřit mladou dívčinu.

Uběhlo mnoho dní, kdy tulák pozoroval z krytu lesa mladou dívčinu, když se stalo něco, o čem slyšel jen z vyprávění babiček a do toho dne si myslel, že jsou to jen pověsti. Lhotka chodíval často k nedalekému rybníku, který objevil při toulce podél potoka od mlýnského rybníka. Lhotka když se zasytit potřeboval, uměl si vždy ulovit rybu, ale nechtěl riskovat, že ho u mlýna někdo spatří, proto si chodil chytat ryby, které si následně na rozdělaném ohni upekl, k tomuto odlehlému rybníku. Když se vracel při západu Slunce z lovu k mlýnu, nevěřil svým očím a myslel si, že sní. Po hladině rybníka si to kráčela vysoká zelená postava s dlouhými zelenými vlasy, červeným kloboukem a vykuřující si fajfku. Tulákovi chvíli trvalo než si uvědomil, že nesní a skutečně přímo před sebou vidí bytost, kterou znal jen z příběhů a vyprávění – vodníka! Vodník na něj již čekal, znal tuláka, věděl o čemkoli, co se šustlo kolem jeho rybníka. Vodník Lhotkovi pravil: „Vím, že již mnoho dnů pozoruješ z houští naší mlynářku Martinku, líbí se Ti snad?" Lhotka ihned odvětil, že líbí a proč se vodník ptá, snad zálusk na dívčinu také má? „Lhotko, abys věděl, že jsem čestný, zahrajeme si o mlynářku v kartách. Kdo prohraje, ten druhému štěstí popřeje, přijímáš?" Lhotkovi se nechtělo o srdce mlynářky, o které se díky vodníkovi dozvěděl, že se Martina jmenuje hrát, ale nebude se přeci u rybníka v nerovném boji s pánem vody prát. Nevěřil tulák kartám vodníka, ale přesto štěstí měl a v herním boji nad vodníkem uspěl. Vodník si vykouřil fajfku, došel do středu rybníka a postupně zmizel nejdřív po pás pod vodu, rozhlédl se do všech stran a zmizel pod hladinu rybníku celý. Lhotka ten večer spal od rybníka raději dál.

Celé dny a týdny netušila dívčina, že má venku tajného ctitele, až do chvíle, kdy si tulák jednou v noci dlouho chvíli začal krátit opět hrou na flašinet. Zabral se tak do své hry, že si ani nevšiml, že ze mlýna vyšla přímo směrem k němu osoba s lampou v ruce. Zpozorněl, až když uslyšel do jeho melodie pobrukující si dívčinu, znervózněl napětím, že se v přítmí setká s ženou, kterou tolik touží poznat. Pod závojem noční oblohy, osvětleni světlem z lampy mlynářky stáli přímo proti sobě v naprostém tichu a jen se na sebe usmívali. Po chvíli dívka řekla, zda může tuláka pozvat na čaj. Lhotkovi se rozzářily oči, byl zvyklý být sám, ale zde ho táhlo jít s dívčinou dál. Strávili spolu mnoho času dlouhým povídáním, až jednoho dne přerostl jejich vztah v lásku. Martin se stal také mlynářem, naučil se mouku mlít a na jednom místě život žít.

Jednoho dne se žena probudila a Lhotka doma nebyl. Nenechal za sebou žádný vzkaz, žádné vysvětlení. Mnoho let se mlynářka trápila, než se smířila s tím, že jej už možná nikdy neuvidí. Nikdy jej už nespatřila, ale častokrát večer slyšela z lesa za mlýnem hru na flašinet a na místě kde jí poprvé Martin spatřil, jak pere v rybníce prádlo, tak nacházela kytici lučního kvítí. Byla šťastná a zároveň smutná, věděla, že muž jejího života na ni stále dohlíží a stráží, ale zároveň ji celý život trápilo, proč musel z ničeho nic odejít a nemohl být po jejím boku.